KAVÁRENSKÝ JAZZ

  Miluji barovou a kavárenskou hudbu.  
 Hudbu, která si nebere za cíl nic jiného než být, a přitom si neosobuje právo na to, aby byla vnímána. Je milé, když si člověk uvědomí, že před nějakými osm a čtyřiceti lety jsem seděl s babičkou v kavárně Slavie u Národního divadla a tam hrál pán na klavír právě takovou hudbu.

 Babička pila kávu a já, jestli se dobře pamatuji, jsem měl Harlekýna, protože mi nechutnal Sachr, který nakonec snědla ona. Jistěže by objednán pro mě, jenže když on vzhled a obsah jsou tak odlišné věci, viďte ... krásný skoro až černý dort s nakrouceným proužkem bílé šlehačky, to se smějí obě oči a ono to po nakousnutí chutná tak nějak divně, je to suché, hořké, marmeládové a té šlehačky je tam žalostně málo; no prostě jsem byl ještě ve věku, kdy se člověk nestydí říct: "Jé, babí, to je nedobrý, já to nechci."

  A babi, jako každá babi tedy svatá žena, zavolá pana vrchního a požádá ho,
aby nám přinesl ... :" A kterej bys teda chtělo, Míro?"
Tuším, že tenkrát chtěl Míra hlavně hodně šlehačky, a tak byl asi k mání jen Harlekýn. Ten vysokej, právě ten, co je na něm tý šlehačky nejvíc.

  Seděli jsme u ohromného okna u kulatého kamenného stolečku na plyšových židlích, babička se rozhlížela kolem a občas komentovala některé hosty, zvlášť dámy ... a říkala to samozřejmě směrem ke mně. "Tamto fiží je strašný, ten kostým je přešívanej, holka s takovejma nohama to chtělo tmavý silonky, hele ho, jak kouká, ten je divnej, nekoukej tam ..."

  Já jsem lecčemu nerozuměl, a tak jsem ani moc nekonverzoval, konec konců jsem se pral s tím harlekýnem a cucal jsem čaj. No jo, čaj. To byl taky takový malý dětský šok, považte, přinesli mi celou konvičku. Ládoval jsem se bílou a pařížskou šlehačkou s trochou kakaového těsta, zapíjel jsem to čajem a při tom jsem poslouchal tu krásnou kavárenskou hudbu.

 Pán, co seděl u klavíru, tam seděl tak trochu jakoby mimochodem jakoby tam ani běžně nesedával ... že šel ta nějak kolem a sedl si na půl zadku a ejhle je tu klavír, tak vám něco zahraji. Občas se rozhlédl po tom velikém lokále, kde seděli hosté a něco si povídali nebo jen tak zevlovali anebo četli noviny v bambusovém držátku, občas se zadíval nepřítomně z velkého okna do ulice a když zahrál pár skladeb, které mi přišly všechny stejné, zvedl se a odešel na bar, povídat se servírkou. Ta byla krásná, protože měla ohromnou blond hlavu a v ní měla zapíchnutý proužek krajky, stejný jako měla babička doma na stolku na ubruse.

  Když jsme si tam poseděli a já vypil celou tu konvičku čaje, vyrazili jsme do města. To je takový terminus-technikus, který se u nás doma běžně užíval. Žili jsme ve městě, ale když se řeklo, že se jede do města, bylo jasné, že se jede do centra. Nikdy mi to nepřišlo divné. Prostě město s velkým "M" bylo všechno kolem Václavského náměstí.

  Vlastně jsme hned nevyrazili, šli jsme nejdřív do šatny pro kabáty.
Tam seděla paní s velikou broží na klopě modrého silonového pláště a něco štrikovala a na všechny se usmívala a samozřejmě na mě nejvíc.
Už věděla, že ...:"To je můj vnuk", a že jsem Míra že ten svetr mi pletla sama babička, že to bylo hodně složitý a že střih měla babi z Dorky. Zatímco si obě dámy povídaly, kdepak že paní šatnářka pořídila tu krásnou vlnu, oblékla si babička svůj velký hnědý medvědí kabát.
Já mu tak říkal, protože to byl takový měkký krásný medvědí kožich. Určitě to nebyl pravý medvěd, ale dětské oči ho tak musely vnímat a samozřejmě v něm byla babička krásná, se svým drdolem a vlídnou tváří, v lahvově zeleném kostýmu, hedvábným šátkem a tmavě hnědých lodičkách na podpatku, ze kterých bude mít večer určitě zase nateklé nohy ...

  Když jsme odcházeli, ještě bylo slyšet, jak ten pán za klavírem začal zase hrát. Mě to znělo jako by začal tam, kde skončil, že tahle hudba nemá sloky a refrén, že se na to vlastně ani zpívat nedá, že je to tank nějak na furt, do nekonečna ... že je to jen jako obraz, závěs nebo zrcadlo na zdi ... že je to tam, aby to bylo krásné.

  A pak jsme vyšli k Národnímu divadlu, to tam ještě nestála Nová scéna. Ťapali jsme do centra a už ani nevím, kam jsme měli namířeno. Určitě jsme se zastavili v Dětském domě na chlebíček a pro nějakou hračku nebo omalovánky a pastelky a na svíčkovou do Savarina.

  Tenkrát jsem samozřejmě netušil, že propadám jazzu a že je to ten nejlepší způsob, jak zmáčknout knoflík a během několika tónů se vrátit v čase ...

A já vám sem dám odkaz na jednu krásnou kavárenskou nekonečnou skladbu, co vy víte, kam vás její poslech zanese ...

HEZKÝ ZIMNÍ KAVÁRENSKÝ JAZZ