o mně,

aneb já, co by umírněný psavec

Tak jak jsem v sedmé třídě z češtiny propadal,
tak jsem v ní našel na střední škole zalíbení
a v dospělosti jsem jí dokonale propadl.

A snad právě proto, že jsem psavec a mám bujnou fantazii, rozhodl jsem se předložit druhým k užití tyto dvě schopnosti.


Práce (pozice/zaměstnání chcete-li), které jsem zastával mi vždy skýtala dost prostoru pro tvůrčí psaní.

Od obchodního asistenta, který tvoří jako na běžícím pásu mailové nabídky až po marketingového manažera, který má navíc možnost vymýšlet reklamní strategie, vždy jsem měl možnost využít svoji fantazii a kreativního ducha. Měl jsem prostor pro imaginaci.

A já se považuji za mistra imaginace.

Nejradši mám možnost rozvíjet příběh, byť by byla jeho dějová linka sebeabsurdnější. Na druhou stranu mi nečiní problémy přejít do roviny "suché" reality, ale i tam se snažím (pokud to přímo nekoliduje se zadáním) vnést lidskou notu.

Nevrším slova do sloupečků ani je naskládám za sebe do nekonečných řádků.

Miluji volnost a pohyb všemi směry.

Velmi těžko se mi dýchá v zákrytu.


Se psaním to mám jako s dýcháním potažmo jógovým dechem.

Pokud mám psát o sobě, musím začít vnímat jednotlivé nádechy.

Mám-li ale psát takzvaně na zadání, pak stačí první nádech. Výdech následuje většinou až po dokončení hrubého textu, kdy přijde káva a čtení očima, čtení nahlas, opravy a úpravy, opět čtení, pak se to tiskne a znovu čte a škrtá a doplňuje a přepisuje a kdyby nebyly termíny odevzdání závazné, tak tam škrtají a přepisují ještě dnes ...

Jak to funguje v praxi lze velmi pěkně demonstrovat na jednoduché otázce:

Píšeš do šuplíku?

Nepíšu do šuplíku, protože je to jednak ztráta času a také protože mi to lehce zavání grafomanií. Jednoduše neshledávám nic smysluplného na tom, že přenesu myšlenku na papír, který vložím do desek a ten tam čeká na chvíli, kdy proběhne generální třeba prázdninový úklid stolu, aby se v kamnech proměnil na popel, který lze zužitkovat na posypání namrzlého chodníku, aby si soused nezlomil nohu u nás před domem, což mu rozhodně nepřeji, ale hlavně ho dobře znám, takže vím, že by určitě i naraženou kostrč využil k tomu, aby ze mě vyždímal poslední korunu za újmu na zdraví.

Pokud jste se nyní usmály, pak jsme na stejné vlně.

Ano, šlo napsat suše a stručně, že nepíšu do šuplíku, protože nechci.

To ano, ale kdo by to četl?

Je to uzavřená informace, která postrádá příběh, a přitom sami vidíte, že příběh lze uvolnit stejně jako energii z atomu, tak i z jediného stručného dotazu.

A to je to, co umím. 

Psát.


Zaujalo vás to, co jste si právě přečetli? Pak mi napište.