Knihy chystané.
ALICE
(pracovní název)
Alinka nebyla doma ještě ani týden a už zasadila krutou ránu celému robotickému průmyslu a vzala to jedním vrzem i s velkohubými zvěstovateli nové světové éry, takto éry umělé inteligence.
Na příčky pomyslného žebříčku největších vynálezů pro snazší život hospodyní (i hospodářů, nestyďte se) si stavíme každý jinou vymoženost, kterou nám naše doba poskytuje. My to máme třeba takto: na stupni vítězů stojí varná konvice – ano, nejevte se, varná konvice totiž utvořila z dvacetiminutového čekání na kávu několika minutovou kratochvíli, kdy lze nechat návštěvníka ve zkratce vypovídat během čekání na zalití 'turka', a pak se ho, jen, co to hrcne do chřtánu, zbavit heslem: …jéžiš, to je hodin, a já nemám ještě vařený chrousty… (PS. myšlenka, vtip i pointa je vypůjčena a často užívána od pana malíře Jiránka). Jsou mezi námi i tací, kteří to berou ještě větším fofrem, to jsou ti, co roztrhnou pytlíček 'dva v jednom' a za závěsem vše zalijí šedesáti stupňovou horkou kohoutkovou vodou a zjeví se v obýváku nesouc na podnose šálky kouřící arabské kávy se zaručeně sbíranou smetanou z domácího chovu. Ti zdatnější ještě přidají úsměv a sdělí, že kravka, co mléko na smetanu dala, trpěla diabetem, a proto je již káva sladká. O těchto novodobých baristech hovořit nebudu, to by totiž vydalo na celou knihu. Kupříkladu by se dala sepsat celá kapitola o tom, jak vám bude barista servírovat šálek pravé cibetkové kávy, jejíž cena se může vyšplhat k tisícikoruně připraveného moka šálku, ale že on si ji dává každý den ráno s mlékem a namáčí si do něj croissant od Erica Teboul z pekárny Chez Meunier, neznáte (?) no přeci z 19. pařížského obvodu.
Ne. Tak touto cestou se dávat nebudeme. My se vrátíme pěkně na zem a budeme si popravdě říkat, kterých chytrých udělátek si nejvíce považujeme. A proto po varné konvici a pračce stojí další příčce hvězda všech bílých kuchyňských beden – myčka nádobí. Z pohledu bišona v rodině je to ta kysna, která se neotvírá moc často a když už se otevře, nezůstává dlouho bez dohledu.
Páníčkové ji většinou pečlivě hlídají, aby nebylo možno se přikrást nepozorovaně a alespoň olíznout některé lidské misky od večeří. Ó, ale to blaho, když ji někdo zapomene zavřít a nechá padací most do hradu delikatesních chutí spuštěný. To by tam mohla být klidně ve filtru zašprajcovaná i zakletá princezna, stejně by musela počkat, dokud by se jeden neprolízal lesem ogulášových talířů, nevypláchnutých hrnců s plnohodnotnými porcemi omáček a když se zadaří, tak se zjeví i nějaká ta špageta u filtru. A na princeznu si vzpomeneme možná tak páníček, když chce vypláchnout filtr, a hele ho, je v něm kus masa, ten už ale prošel tolika mycími cykly, že by ho nejedl ani nejzoufalejší pejsek tuláček, co hoduje u popelnic se záletnou kočičí bardámou.
Nicméně třetí místo je třetí místo, ale to je hodnocení z našeho lidského hlediska. Bišončí členové rodiny domácnosti by jistě soudili jinak. Po svém.
Nyní sestupme na příčku, která by se v mém soukromém hodnocení jistě dělila o všechno na místě prvním. A co že to je ten opěvovaný zázrak? Protože se netajím svým odporem k luxování (pojem vysávání nepoužívám, protože mi přijde nevhodný, pokud má popisovat úklid koberců… copak lezu po čtyřech po bytě a ústy přisátý k podlahové krytině vyvíjím podtlak, abych si pošmákl na roztočích? No řekněte, děláte to někdo? No? A přesto klidně řeknete, že musíte v pátek vysávat. Fuj.) Ale zpátky k luxování. Již jsem zmínil, že můj odpor k této činnosti je masivní a stojí těsně za žehlením. To je taky prima činnost. Ten, co přišel s nápadem, že má být oblečení po vyprání vyhlazeno, by zasloužil metál. Metál a odměnu ve formě doživotního stání u žehlícího prkna. Co se vztahu bišonka a žehlení dotýká, jde jen o to, aby se ta chundelatá poťouchlost neprokousla kabelem, který sebou mrská pořád sem a tam před jeho očima a potichu šeptá: "Že mě nechytíš. Cha chá, ty mamlasi. Nechytíš. A když chytíš, vsaď se, že mě nepřekousneš." Nemusím zde uvádět, co taková komunikace provádí s bišončím sebevědomím a určitě by za to ten kabel zasloužil pořádný výprask.
Ovšem ani žehlení není to téma, kterému se chci zevrubněji věnovat v této kapitole a jistě jsi milý čtenáři pochopil, že tě schválně napínám.
Ano, ano. Napínám.
Protože jde o luxování a s ním spojený geniální vynález – robotický vysavač.
GE_NI_ÁL_NÍ.
K naší smůle ovšem úplně B_L_B_Ý.
Když se zamyslím nad chováním naší 'Magdalény' (není nic, co by u nás doma nebylo personalizováno a pojmenováno… já jsem vám to jistě už říkal), pak je to ona, kdo mi vnukl mnoho myšlenek na sebezdokonalení a na snahu, postoupit o příčku výš v objemu vědomostí, čehokoli, co mě zrovna v té době zajímalo. Vždycky, když jsem ji viděl, jak zcela chaoticky rejdí po bytě a smýčí, a přesto vždy dokonale vyčistí, sama se zaparkuje a ještě nahlásí, že je třeba jí vyprázdnit pupíček, protože se do něj už nic dalšího nevejde, vždy jsem si říkal, že toto je výdobytek chytrých mozků a ty jistě nestály u kuchyňské linky, nezevlovaly a ztrácely čas čučením na to, jak uklízí robot, ale pilně se skláněly nad chytrými knihami a studovaly, aby vymyslely právě tohoto robota. Díky tomu jsem si kupříkladu rozšířil obzory v oblasti účetnictví, hotelnictví, kuchaření, gastronomie, manažerování nebo marketingu. Může mi někdo vytknout, že jsem nad robotem na luxování nezapochyboval? Ne, nemůže. Od jeho prvního rozjezdu u nás v kuchyni, jsem ho blahořečil a považoval za neomylné vítězství lidské lenosti nad domácí 'dřinou'. A tak to bylo do té chvíle, kdy přišla Aluška a během jednoho odpoledne shodila samohybný kartáč z tohoto piedestalu.
Veni, vidi, vici. Přišla, viděla a zvítězila.
Jako každé správné psí miminko,