(001)Tu prdelku hodně větrat, maminko.

Je na pováženou, jak je vedena výchova dítěte k autoritám. Jsem toho dokonalým příkladem.

Od miminka jsem byl přidělen k paní doktorce Langové, znala mě od narození a myslím, že nebyla nemoc, u které by neasistovala svou odbornou péčí. Ve vzpomínkách ji mám jako štíhlou tmavovlasou paní v bílém plášti s fonendoskopem na krku, neměla na rukou nikdy dlouhé nehty, nikdy nevoněla jinak než prádelna a nikdy neměla studené ruce a ty si myla mýdlem zavěšeným v bílé síťce. Stále. A mě se to vždycky líbilo

"Stoupni si patami k sobě, sundej si ten nátělník, a předkloň se co nejvíce můžeš. "

Pch, co nejvíce zmůžeš, zasunul jsem dlaně pod chodidla a ona mi dílem pochválila, jak jsem pružný a dílem mi sprdla, že jsem pohyblivý, ale líný svaly podél páteře posilovat a že bych tedy něco dělat měl, protože mám lehkou skoliózu páteře. Je vám naprosto jasné, že jsem doma nezamlčel ani slovo, a naopak jsem ještě trošinku zveličil, jakého to kryplíčka doma mají a že si vlastně ani učebnici nepodám…

Byla to paní doktorka ze staré školy, tudíž se nestalo, abych přišel a ona by se mi nepodívala do krku, neprohmatala uzliny, neposlechla si mě a neprohmatala břicho. Mohl jsem přijít s čímkoli a nepřicházelo v úvahu, aby cokoli z těchto úkonů vynechala. Vždy to byla absolutní autorita a nikdy by mě nenapadlo čemukoliv vzdorovat.

A mám to tak dodnes.

     Neexistuje. Lékařka řekla: "Maminko, na prdelce se nám udělaly potničky, takže dneska po koupeli tekutý pudr a za dva dny to mažte Rybilkou. Nechte ho povalovat v polostínu a tu prdelku větrat. Hodně na vzduchu." Jako starší jedinec jsem sice nepřestával mít potničky tu i onde, ale  vždy jsem byl odměněn navíc pytlíkem vitamínu Cé v takovém nekonečném pásu sáčků. Vždy odtrhla jeden dva pytlíky, dala to mámě a já to cucal po cestě domů.

Od doby, kam až sahá moje paměť, když jsem měl jsem potničky na zadku – tekutý pudr a céčko.