(002) je paní duševně zdráva?

Chodba obložená tmavou dýhou, která byla slušivá možná před čtyřiceti lety, byla prázdná. Kamenná dlažba světle hnědého odstínu v sobě věznila kusy podřadného mramoru a vše to bylo vyleštěno do vysokého lesku, o který to přišlo minimálně už před dvaceti lety. Stručněji řečeno: stáli jsme na chodbě budovy, která do nedávna jistě sloužila nevyššímu tajemníkovi, možná tu procházel i předseda krajského… no, rozhodně tam běhaly sekretářky, referentky a asistentky s kousky dálnopisů a podpisovými mapami.

Vypadl jsem na chvíli z víru představ a sedl jsem si do napodobeniny nepohodlného křesílka ala Brusel/60. Padlo mi dokonale a jakmile jsem dosedl, začal jsem přemýšlet, jak se z toho plastového výlisku vyloupnu, až mě zavolají. Protože nikde kolem nás nebyla živá duše, prohlížel jsem si to obložení stěn a naslouchal důvěrným monologům stomatologa k pacientovy, který chrčel a podle známého zvuku přehazoval jazykem odsávačku slin, aby mohl odpovídat alespoň: "Uhu uhu hh eh.

Nemusí být jeden znalec, aby pochopil, že říká: "Budu, budu, určitě."

Vyšla sestra a když nás viděla a ověřila si jména, dala ruce v pěst a škubla s nimi směrem k tělu s ohnutými lokty dozadu a u toho výskla: "Jo! Tak pojďte dál pan inženýre".

Vypadalo to strašidelně, protože toto gesto vídám v amerických filmech, když se hlavní postavě podaří například získat práci v korporátu, nechápal jsem ho v tuto chvíli, ale co, Jiří je ten, co má titul, takže se oslovení týkalo jeho a já si mohl ještě v klidu prohlížet tu urbanistickou hrůzu kolem sebe, kterou se snažily zpestřit tlusté časopisy z křídového papíru a snad, aby nevznikla mýlka, kde jsme a že to bude drahé, nesly palcové titulky ve smyslu "Levice je mrtvá" apod. Žiju si ve středovém vnímání rozdělení společnosti, takže mě žádný palcový titulek nepřiměl k extázi a nevnutil nápad zcizit ten literární skvost a doma si o něčem zajímavém počíst.

      Listoval jsem běžně stránkami, kde se na mě zubila Olga Sommerová nebo Marta Kubišová a pročítal jsme jejich těžké životy, které by ony (ONY hrdé ženy) nikdy nevyměnily za jistotu chleba na talíři, protože teď mají konečně svobodu…jejich dlouhé rozvité věty sestávaly se z mnoha nedoceněných slov a vyjadřovaly tolik křivd a lidské proradnosti a vždy na konci odstavce ten úhledný balíček zabalili do celofánu a opentlili to růžovou pentličkou odpuštění; pak přišel obrázek jak jedna sedí u výkladní skříně a shlíží dolů k Vltavě a hyzdí jí dokonalý výhled paneláky a druhá sedí na terásce u chaloupky obklopena rustikální krásou, o kterou pečuje, když zrovna nedělá na nějakém projektu. Ten moment jsem si moc přál a někdo mi vyhověl: "Pane Vébr, tady bych ještě potřebovala do vyplnit dotazníček, vy jste m to vyplnil jen zepředu." Naprosto nepřirozeně jsem se nahlas zasmál, čemuž ona neporozuměla a já jsem to převedl, na to, že se tam nudím, takže budu rád dělat křížky. Odšustila si do ordinace a zanechala za sebou takovou hezkou čistou vůni, možná dezinfekce, ale bylo to v tom dřevěném ostění velmi osvěžující.

     Mnohokrát jsem se chlubil, co všechno jsem z rodinného genofondu podědil a jak se mi s tím žije. Dnes se musím pochlubit chrupem. Krom toho, že jsem zdědil po dědečkovi z tátovy strany silný předkus, dostal jsem do vínku krásně bílé zuby.

Tato nezasloužená bělost chrupu je ovšem vykoupena vysokou kazivostí kvůli tenké sklovině. A tak jsem si se svým chrupem užil už nejednu veselou taškařici.

Přeskočím dorostové období a bujarou lehkomyslnost mládí, kdy jsem většinou končil na křesle na pohotovosti a prosil ať mi toho bolavýho hajzla vyrvou a přejdu plynule do doby, kdy jsem byl zvyklý chodit na pravidelnou péči a kontroly k manželům Nohavcovím. Bylo to období pohodových čelistních rozcviček a ztráty strachu ze zubaře. 

Oba byli tak neuvěřitelně něžní, že jsem šel na prohlídku dokonale klidný a poslední léta jsem odcházel s vědomím dokonalého stavu chrupu.