(002B) ZUBY NA DOMAŽLICKU

HAČNĚTE SI NORMÁLNĚ. TAK NĚJAK ANATOMICKY.

Jistě, možná, určitě bylo správné, že jsem byl maminkou u lékaře veden k poslušnosti a neodmlouval jsem. Možná. Možná taky ne… úplně.

Když jsem vstoupil do ordinace a usadil jsem se do křesla, že tam tedy jako počkám, až se uvolní křeslo na tu hygienu, měl jsem čas rozhlédnout se kolem sebe. Světlo nad křeslem neslo jasné stopy špatně otřené nečistoty mokrým hadrem, u plivátka nebyl kelímek a křeslo bylo krajně nepohodlné. Prostě nic nenasvědčovalo tomu, co vzápětí vypuklo.

"Tak jdeme na to" řekla paní doktorka (opět), která se vrátila z vedlejší místnosti. Opět mi rozsvítila obří monitor s celou tlamou, kde ještě zářily tři stoličky, po kterých se rány ještě úplně nezacelily.

"Jak tak na to koukám, tak se k pískování asi nedostaneme, tak začneme tady. Hačněte si normálně."

Lékařka mluvila tak bezstarostně, že jsem se složil na lehátko, zapíchl temeno do čalouněného kruhu místo opěrky a otevřel ústa. Držel jsem v ruce bílý kapesník a pravou nohu jsem měl spuštěnou na zem, protože ten dokonalý anatomický výtvor mi prostě byl malý. Musel bych mít nohy stále u sebe, aby mi držely na podpěře, a to jsem nedokázal, tak jsem přerušil přípravy a dovolil jsem se, jestli si mohu dát nohy na zem.

Lékařka tomu skoro nevěnovala pozornost, odrecitovala mi popis ergonomicky promyšleného přístroje a u částky, kterou do něj investovala, udělala odmlku a zvedla oči v sloup, tím jsem tak nějak byli na jedné lodi, že je všechno drahé a nemáme to lehké ani jeden, prostě kámoši. Přitom všem mi nasazovala veliký zelený bryndák, přicvakla ho kokovými žabičkami a zamáčkla kalíšek do stojánku, aby do něj natekl hlt vody, kterou budu brzy potřebovat.

Sedl jsem si proti paní doktorce čelem a přesvědčen o tom, že jsem na rovnostářské platformě, kde si lidi podávají ruce a pak si rvou zuby… prostě jsem nabyl dojmu, že zde se se mnou bude zacházet jako s člověkem.

"Paní doktorko," díval jsem se na ni s výrazem protřelého právníka/obhájce, který má v hlavě všechny tahy dokonale promyšlené: "Když jsem tu byl naposledy, učinili jste mi opravdu velikou bolest.

Já nežertuji, udělali jste mi bolest, a přitom ty dva mohly ještě pár dní sloužit. Rád bych požádal, aby mi tentokrát nebylo ubližováno."

"Ale, jděte. Paní doktorka vám ubližovala? Ťukla do čehosi na displeji křesla a opět jsem měl mordu přes celý obří monitor. Mrkla na obrazovku a hned do tlamy a seznavše, že je tam něco jinak, začala zvesela. Že lékařka je nová, že lékařka viděla jasně poškozený chrup a že jistě byly ty kusy určeny na jatka.

Pamatuji si toto zvrácené přirovnání, protože se… ne, ještě ne. K tomu se dostanu.

Zpět na křeslo. Ještě stále mi ukazovala cosi rozmazaného na chrupu sedmdesát krát čtyřicet centimetrů a ohledávátkem mi vyťukávala stomatomorseovkou "se_ber_se_a_utec".

Jsem hrdina a jsem poslušný lékařova příkazu.

Otevřel jsem ústa a zavřel oči, křeslo se nadzvedlo, pak sklopilo opěrku, za dolní ret se mi zaseklo odsávací potrubí, které se mi okamžitě přicuclo ke spodnímu rtu. A vzápětí mi dolní čelist začala zprostředkovávat ultrazvukové údery do zubního kamene. V centru vnímání bolesti asi spali, protože jsem zhruba až ke dvojce vpravo trpěl naprosto tiše, žmoulal jsem kapesník a pravou nohou na zemi jsem stále brzdil.

Pak nastal moment, kdy centrální soustava vyslala signál, že je někde něco špatně a že už asi neprocházím čištěním zubů, ale volně jsem přešel do role oběti tortury ve formě watterboordingu.

Lékařka se vůbec ničím nenechala rušit, a tak jsem si řekl, že asi nebude ještě tak zle, ale že se alespoň pokusím začít vrtět a ošívat, abych vydal signály nepohodlí.

Ani ťuk. Ta anatomická železná panna nedovolovala sebemenší pohyb. Zkusil jsem tedy pootevřít záklopku v krku, že jako alespoň krapet polknu a udělal jsem si to ještě horší, protože doktorka si to asi ani nevšimla a můj polykací reflex začal vysílat sos daleko silněji. Zkusil jsem ho ignorovat tím, že jsem uzavřel vědomě všechna potrubí vedoucí ústy do útrob a začal jsem vzduch pouštět jen nosem.

Jak to mohlo dopadnout? Cítil jsem, že to nosem prostě neudýchám, že rudnu a zanedlouho exploduji, když mi ovšem došlo, že to, co mi teče po tvářích jsou slzy bolesti. Tak jsem se soustředil na to, abych zůstal v klidu a nekašlal, že mi chvíli unikalo, že to vlastně strašně bolí.

Zvedl jsem ruku a lékařka překvapeně ustala: "Copak se děje?"

Odplivl jsem si do plivátka: "To šíleně bolí."

"Já jsem si říkala, že jste takovej klidnej, tak jedu. Nedáváte signály, proč něco neřeknete?"

"Protože se topím vlastní krví, he he" odpověděl jsem naprosto nevtipně a otíral jsem si mokré oči zakrváceným kapesníkem.

"Jestli to má být takové nahoře" zaklepal jsem si prstem do jedniček "tak to bez injekce nezvládnu."

Lékařka se usmála s převahou bolesti znalého kata a požádala sestřičku o jednu "krátkou" a odešla si otřít krví potřísněný obličejový štít. Otevřeli se dveře do vedlejší ordinace, kde se svíjel Jiří. Sestra evidentně sekundovala oběma trapitelkám, a tak si pro tu "krátkou" běžela vedle. Než se vrátila, nakoukla rentgenová sestra a zahalekala tak aby to bylo slyšet všude, že přinesli nějakou krabici a co že to je?

Moje mučitelka jí sdělila, že to je ten dort a převzala si malinkou čirou tekutinou naplněnou injekci, a aniž by se na mě příliš soustředila, zabodla mi jehlu mezi tvář a dáseň.

"Maruško, to je ten dort, klidně si to nekrájejte, ještě přijedou s těmi chlebíčky, tak mi nechte šunkovej, "otočila se na mně, mrkla jedním okem "my si tady budeme ještě chvíli jen tak čistit, jo."

"Vy možná, já u toho vůbec být nemusím." To byl z mé strany pro ten den poslední pokus o žert, protože hned na to následovaly dvě dávky, které jsem nečekal. Zabodla mi jehlu do patra nad pravou dvojku a já zatnul palce u nohou, pak druhou, a to už jsem nemohl ani nadechnout a pak mi něžně sdělila, že ještě jednu k nosu. A to se mi setmělo před očima. Předpokládám, že se trefila do nějakého nervu, možná i do trojklanného, protože jsem zahlédl svatého Patra u brány. Tekli mi slzy a lékařka bez soucitu jen sdělila, že tam to bývá nejhorší. Injekce začala dělat svoji práci a mě statečně tuhla huba a paní doktorka ani nečekala na start a vyrazila s ultra-sbíječkou pod dásně horních zubů.

Postupně jsem hezky otupoval a stával se poddajným. Odsávátko chrčelo, ale neodsávalo, takže jsem co chvíli zvedal ruku a odplivával a každé další plivnutí bylo těžší a těžší, až jsem zjistil, že nad to miskou schopen jen otevřít pusu nechat obsah volně odtékat.

Stále jsem decentně otíral zkrvaveným kapesníčkem obličej, ale už jsem cítil, že se mi dělá divně. Tak jsem se povolil všechno kromě svěračů a čekal, kdy ta útrpná exekuce skončí.

Vůbec jsem nic nevnímal, nemyslel jsem, jen jsem zvedal ruku a nahýbal se nad umyvadélko.

Proto jsem byl překvapen, když paní doktorka zavěsila mučidla na háky a začala mi vytvořených ran po dásní cpát kysličník. Pěnilo to úžasně. Stříkla pod zub, během vteřiny plná huba pěny, odplivněte si "Ehe, fo? A jak? Fdiť ťo ňejdě." horní ret byl mrtev, a koutky také, jediné, co mě poslouchalo byla dolní čelist a ret mi dovolil jen lehce odkrýt chrup.

Neporadila mi. Polil jsem se vodou a nechal vytéct pěnu ven. Takhle jsme prošli všechny zbyté zuby a pak přišlo školení, jak si čistit mezizubními kartáčky tlamu.

Tý jo, já měl hubu jak vyčištěnou dlažební kostkou a ona se vytasí s Curaproxem … Už jsem nic nechtěl, už jsem toho měl tak akorát, takže jsem jí předvedl dokonalé čištění chrupu, za což jsem byl pochválen a za odměnu jsem si ty kartáčky a minipastičku mohl v recepci zaplatit.

Pochopila, že si klidně může napsat tři stovky za pohyby kartáčkem, ale bude zdravější pro oba, když mě pustí domů.

Sundala mi bryndák a pak se na mě nechápavě koukla.

Já, který nemám nijak výrazné zalíbení v zírání na ženská prsa, jsem naprosto neslušně a nevychovaně civěl na její hrudník.

Ta sadistka měla celou hruď od krve.

"Máte na fobě minimalne litr mé krve."

"No jo, tak se dojdeme převlíct."

Zkrvavená a uspokojená stomasadistka mě odmávla do recpece, kde jsme s Jiříkem zaplatili mnoho, mnoho peněz a vydali jsme se k domovu. Za měsíc zas.

Zkoušel jsem mluvit, ale vydával jsem neartikulované zvuky a Jiří mě ujistil, poté co jsem mu vše huhlavě popsal, že mi tutově nabodla nerv a bude to trvat dlouho.

Dnes mohu říct zcela zodpovědně, že levá strana horního rtu mi nefungovala čtrnáct dní, šišlal jsem jak blbé dítě, a navíc se mi mezi zuby dole dělají při řeči bublinky. Bože, to je tak nechutné.

Slintám a přijdu si jak tlustý starý bublifuk.

Já jsem seděl v malém křesle a, světe div se, jsem se těšil.

Budou zuby, budou zuby, budu kousat a polykat rozmělněnou stravu, ulevím zažívání… budou zuby!

A pak jsem byl pozván do ordinace.

Přišel jsem si jako Anna Rakouská, když jí Richelieu přináší dva přívěsky do nového collier.

Lékařka si stoupla za mě a místo zapnutí náhrdelníku mi vrazila do pusy tu lesklou kovovou věc.

Zapadlo to dokonale. Čekal jsem, kdy se ozve cvaknutí.

Pak jsem zavřel ústa a bylo po legraci – huba mě ujížděla do všech světových stran.

Lékařka se ani nepodivila a vytáhla kopírákové proužky.

Nastala neveselá rumařina: zuby do huby, pokousat černý papír, zavrzat, ubrousit, oplach, zasunout, zamáčknout, zvrzat, a tak pořád dokola.

S každým černo-skusem si vzala paní doktorka frézu zvláštního tvaru a když jsem se chvíli díval, co dělá, děkoval jsem bohu, že ty zuby to necítí.

Nakonec ale všechno do sebe zapadlo, lékařka byla spokojená, já jsem byl spokojený, sestra švitořila a všichni jsme byli velmi šťastni.

Ovšem jen do chvíle, kdy mi skvost vytáhli z pusy, odložili do krabičky a zahnali mě zpět na křeslo.

"Paní doktorko, co chcete podniknout? Pevně věřím, že mi opět nechcete působit bolest."

Pohled ledových očí neprosto nekorespondoval s úsměvem: "Tady vám to dočistím. Otevřete."

Usadil jsem se do křesla, a protože už jsme toho spolu zažili celkem dost, drze jsem opáčil: "To bude bolet, že jo. Vy jste saďour. Proč to děláte?"

"Ále, to dáte, vy jste statečnej." mrkla šibalsky a zabodla mi po dáseň ultrazvukovou koncovku pro subgingivální ošetření. To v praxi znamená, že vám vrazí ostré vibrující železo podél dásně, kam až to jde a čistí.

Určitě by si v tom liboval de Sade, protože za tohle bych mu slíbil cokoli.

Torturní delikatesa, kterou prostě musíš mít!

Kdo necítil železnou jehlu až pod rypákem, jako by nebyl.

Já. Já jsem si to špendýroval a už vím, kde jsou konce zubu a začíná okostice. Do vzniklé kapsy mi pak vpravili kysličník a následně mi všechno propláchli hořkým "ále hódně" hořkým čímsi a výplach, nasaďte si protézu.

Mlask.

A dnes jeto všechno.

U sestry dostanete účtenku.

Vyšel jsem na chodbu a po tak intenzivní týmové práci jsem se cítil osamoceně.

Sestra mě vcucla do místnosti s rentgenem a podala mi účtenku na šest a půl tisíce. Vyměnili jsme si ceniny za kus papíru a já si dovolil chtít nějaké kloktadlo, a mezizubní kartáčky a pastu na zuby a… a OBAL na mé falešné zuby a sádrový odlitek za 25,- korun. Díkybohu, že jsem neměl falešný kozy, to bych asi potřeboval krabici na klobouky

Poplatil jsem vše a chystal se na vysvětlování, proč jsem si koupil mezizubní kartáčky čtyř barev a že pastu s enzymy je pro má těžce zkoušená ústa naprosto nezbytná.

Vyšel jsem ven a věda, že jsem si nechal dárek k narozeninám v ústech, vyšel jsem před dům zalitý sluncem a vycenil jsem chrup směrem ke slunci roztáhl jsem tlamu tak, že jsem mohl směle konkurovat Samantě Ramsdellové. Šel jsem na parkoviště a zdáli jsem odhaloval všemožné drátky, aby bylo jasné, že se necením pro nic za nic.

"To, na co se díváš je sedm tisíc korun a když mě budeš srát, budu se na tebe cenit tak často, abys viděl, kolik mi zahučelo v tlamě."

Jiří se usmíval a hned mi položil nesmyslnou otázku: "Prosím tě, kde jsi? Stam byl snad dvě hodiny."

"Hele hele, brzdi bezezube, mluvíš s ozubenou celebritou. Mám hubu plnou perliček, takže jsem váženější."

Bavili jsem se v tomto duchu celou cestu domů, protože jsem byl šťastnej, že to mám za sebou a že teď konečně se budu moci zkousnout do pevné stravy.

Tato touha po pevném skusu mě vedla hrdě k regálu baget, kde jsem si chtě nechtě musel přiznat, že se celozrnných semínkových kousků obávám, a tak jsem přešel k mírně gumovým bagetám světlým. Zakoupil jsem k ní jakousi nekřesťansky drahou šunku a šunkové koleno a jeli jsme do kempu, kdy jsme se pustili do oběda.

O, běda!

Má ústní dutina již zapomněla, kde bývaly zoubky, a tak jsem po několika drtivých rozdrcení housky až protéza praštěla, jsem se tak strašně kousnul do škraně na pravé straně, že jsem zahlédl nad hlavou celý panteon, jak se mi potupně směje.

Tak ne, je bezpodmínečně nutné myslet na to, co se v hubě děje a pekelně se soustředit na pozici sousta

Bude bezmála měsíc, co si užívám výdobytků moderní stomatologie (samozřejmě těch, na které stačí moje kapsa, implantátek si špendýrovat nemůžu) a mohu se podělit o první pocity a zkušenosti.

Je to jedním slovem PRIMA.

Udělal jsem pevné rozhodnutí, že nebudu jíst, nebude-li v tlamě protéza. A samozřejmě, nejsem líný se najíst, zvykám si rychle.

Zvláštní pocit cizího tělesa v ústech zmizel.

Je to vlastně jako brýle.

Brýle vás ale zdobí a jsou předmětem módních vlivů, zuby nikomu neukazujete a snažíte se umělotinu skrýt. A to je chyba. Není dobré se stydět za to, že nemáte kompletní chrup.

Jen si to představte, že na potkání vyndáte protézu a pochlubíte se známému: "Hele, dobrý co, pětky, šestky jako moje vlastní. A ta barva, co? Teď je módní jako stříbro, zlato už není IN."

A známý vám řekne: "Ty jo, ty máš dobrý zuby. To teď frčí? Asi, raketa, co?"

S novými obroučkami je to přeci také tak.

Podobnými úvahami jsem se zabýval první dny, pak jsem chrup přijal za vlastní a došel jsem k závěru, že to sice není na hollywoodský úsměv, ale to, že je vidět drátek za trojkou neznamená, že bych se měl zač stydět.

Prostě: někdo má pod čepicí, já mám v hubě.

S přibývající zkušeností, stejně jako s jídlem roste chuť, začal jsem se spouštět a pouštět do potravin, které jsem si doposud musel odříkat. Pečené kuřátko, hranolky, vepřová pečeně, samozřejmě od kraje, to opečené, těstoviny al dente… a pak přišly italské gnocchi se sýrovou omáčkou!

No, tak moji milí, tohle NE.

Pýcha předchází pád.

Protože už jsem kousací mazák, s klidem jsem si vložil do úst jeden ňok a na pravé straně jsem skousl… a (?) a nic, huba zůstala zavřená, drátky držely statečně protézu a já nebyl s to otevřít ústa.

Ano ten umtlanej ňok mi slepil mordu a když jsem zabral, tak mi stáhl můj zubní klenot… odhupkal jsem k umyvadlu, vyňal umatlané kovové nadělení, opláchl a s vidinou toho, že já se rozhodně nikdy nevzdám, jsem to znovu šoupnul do pusy.

Dosedl jsem ke stolu a pronesl varovnou řeč k obsahu talíře: "Hele, vy potvory matlavý, máte poslední šanci, pokud se to bude opakovat, půjdete za stálého míchání do hajzlu."

Má slova dopadla na úrodnou půdu a účinek se dostavil okamžitě. Ta italská pochutina se přestala vzpírat, a přestože se sem tam některý zkusil přilepit na zuby, dostatek sýrové omáčky mu napravil hlavu. Pokrm jsem jedl obezřetně.

Jiří mezi tím "zhltal" svůj oběd a já pomalu dojídal.

"Hele, tobě to chutnalo, viď?

Hltáš jako bernardýn.

Víš vůbec, co jsi jedl?"

"Hm, připomínáš mi tvoji matku. (vrrr)

Já jím normálně, to ty se s tím sereš."

"Neseru, využívám toho, že to můžu kousat a nepolykám to vcelku."

"Jím rychle a taky to koušu. Prostě se s tím sereš."

"Ohó, holenku, to se pleteš (a nyní zazní ta památná věta)

už ses někdy kousnul CIZÍM ZUBEM do tváře zevnitř?"

A bylo po vážné diskusi a Jiří začal řvát smíchy. Nejsem tak bystrý jako on, a tak mi chvilinku trvalo, než mi došlo, co za pitomost jsem řekl.

"No, dyk je to pravda. Můj zub to není a už mám hubu napravo nateklou, víš kolikrát jsem se už do tý škraně rafnul."

Můj životní souputník, mé druhé já a skála, o kterou jsem se vždy mohl opřít, nesnese pohled na moji zubní protézu. Nejsem takovej frajer, abych nechal někde válet zuby za sedm hadrů, ale i tak se kolikrát stane, že není po ruce "fejktútbox" a položím si je třeba na stůl. No to je keců, obracení očí v sloup, taktních i netaktních poznámek, že "TO" mám mít buď v hubě nebo v krabičce, ale hlavní je, že se mu to ekluje.

Ohó, velká chyba. Velká chyba. Odkryl slabé místo.

"Moc se netlem, nebo vyndám protézu u stolu. A ještě jí olíznu.

A že to udělám…"

"Jo tak to já jdu do pokoje."

"Nikam! Já jsem nedojedl a jsme slušná famílije, takže stolujeme společně…" a tady mě pánbůh opustil a já se tak strašně kousnul z boku do jazyka i do tváře, že už ze mě padaly jen samé velmi expresivní výrazy.

Jiří řval smíchy. Já si držel pusu a snažil se nemyslet na tu hroznou torturu.

"Vidíf, fo deuás!"

"Já? Ty meleš pantem."

Bylo by ponižující, kdybych u měl dát za pravdu, takže jsem oznámil, že si musím dávat pozor a dojedl jsem oběd. Mlčky.

Sklízeli jsme ze stolu a skládali jsme nádobí do myčky a já si šel vyjmout viníka otoku tváře a jazyka. Stál jsem k Jiřímu zády a oplachoval chrup, abych ho uložil, a pak vzklíčila myšlenka, a tak jako se objevila, tak byla i realizována.

Nasadil jsem si třmínek zubů na prostředníček, začal jsem se smát jako pavouk z pohádky o cvrčkovi a obrátil jsem se teatrálně k Jiřímu. Natáhl jsem ruku s protézou přímo jemu pod nos (stejně jako to udělala Bláža ze Slunce, seno se zásnubním prstenem) a navíc jsem ještě přidal: "Cha cha chá (to je tenpavouk), cha cha chá, vidíš (???), tohle mám v hubě, když se chci nažrat. A pánovy se to ekluje?

A když mě budeš srát, tak to budeš nacházet všude, cha cha chá."

To byla tak dokonalá etuda, že jsem sklidil potlesk a ještě větu: "Fuj, jdi s tím. To je hnus."

"Tsss, závidíš. Protože ty nemáš. Hé he."

Tohle vše probíhalo se smíchem. Bylo to příjemné zpestření, ale stejně jsem už měl připravenou podpásovku.

Odpoledne, již opět ozuben, vybral jsem krásná velká zelená křupavá jablka a odhupkal k Jiřímu do pracovny. Tam jsem předvedl dvě zralé malvice s něžným pousmáním povídám: "Máš taky chuť na jablko."

"Jo? A chceš to na plátky, nebo to zkusíš schroupat v celku."