(002) ZUBY NA DOMAŽLICKU

Těžko říct, co bych si myslel, kdybych byl myšlení schopen, když jsem vstupoval do ordinace s bolavou tváří, čelistí, hlavou a vlastně vším, co mohlo bolet od jednoho malýho hajzla s váčky u kořenů.

S úlevou jsem usedl do křesla a čekal jsem na nevyhnutelné.

Do ordinace všustila malinká paní doktorka, kterou jsem neznal. I ona mi podala ruku, jako hlavní lékařka při vstupní prohlídce, sdělila mi své jméno a vyslovila směrem k obří obrazovce, která opět hostila celou moji papulu, několik cizích slov a uzavřela to, že tedy jdeme na to.

Souhlasil jsem, že je už na čase, aby toho všiváka vytáhla a srdnatě jsem otevřel mordu.

Malinká stomatoložka mi až něžně zabodla do dásně jehlu a sestřička, starší mateřský typ, mi uchopila hlavu z obou stran teplými dlaněmi. Po mikrosekundě šílené bolesti se ve mně rozlila blažená vlna otupující bolesti. Před očima se mi zablesklo a už jsem slyšel typický zvuk křupání v okostici. A lup.

Byl venku.

Už jsem chtěl děkovat bohu, ale nikdo mě neposlouchal.

Dokonce ani pusa, která mi ztuhla.

Balancoval jsem na lehátku, sestru za hlavou s mini lékařkou na prsou. Ta mě úplně ignorovala, a aniž by nějak výrazně zaváhala, přesunula se na druhou stranu ústní dutiny. Již jednou použitými kleštěmi uchopila čtyřku, která pravda nebyla zrovna celá, ale kdyby se opatřila slušivou plombou jistě by dělala ještě nějaký čas parádu.

I tady se ozvalo typické vrzání.

Začalo se mi dělat nějak divně.

Otevřel jsem oči a s hrůzou jsem viděl, že lékařka vůbec nekouká na mě, ale jako instalatér, kterému se podařilo cosi chytit v sifonu, pere se tím, aby to vytáhl ven a dívá se nepřítomně do stropu.

Podruhé lup, a i tato čtyřka cinkla o tácek po mé pravici.

Povolil jsem napětí a kdyby nefungovaly reflexy, povolili by i svěrače, protože ta malá sadistka ve chvíli, kdy jsem se chtěl nadechnout, čapla pětku vedle a ta už ani nelupla, prostě jen zavrzala a tam už jsem znatelně cítil, jak zub opouští svůj vysezený ďolíček. Injekce odeznívala.

Udělalo se mi špatně.

Sestra mě hladila po čele a sdělovala mi, že je to hotovo.

Vystředil jsem oči na lékařku: "Tfi? Puoc tfi?"

Nechápavě se na mě zadívala: "No ano. Vždyť jsem vám to tady ukazovala. Na všech kořenech jsou váčky."

"Chde?"

"No tady, podívejte." Vzala tácek a dala mi pod nos ty trosky od krve. Na všech kořenech byly takové divné šedé chuchvalečky. "Tohle" drcla čímsi kovovým do jednoho, "tohle jsou váčky."

Bylo mi mdlo.

"Miluško, připravte mi lžičku. Malou. Než nám to přijde k sobě."

Nemělo smysl se vzpouzet. Bylo zbytečné se vzpírat. Jsem v tomto bezmezně odevzdaný lékaři, protože mě to tak naučili. Seděl jsem už skoro v mdlobách cítil, jak mi v těch jámách ryje a škrábe a bylo mi to nějak jedno. Ona ví, co dělá, říkal jsem si a myslel jsem jen na to, aby ta injekce nepřestala fungovat.

Řeznice odložila náčiní, odfrkla si, že to máme "pro dnešek" hotovo a já se posadil. Šup a byl jsem zpátky. Točila se mi tak hlava, že jsem s musel posadit pomalu a chvíli se stabilizovat, než jsem vůbec chytil balanc.

"To to s námi trochu zamávalo." Smála se ta mučitelka: "Tak pomalu. Pomalu."

Tahle komunikace s druhým v množném čísle mi vždycky přišla stejně pitomá jako když dospělá žena u kočárku s miminem sděluje druhé dospělé ženě, že jsme se nabaštili, poblinkali a když jsme byli oblečení, tak jsme se pokakali.

"Jo jo, zfamávalo. Já fsem schlabej kuf." Zvedal jsem se pomalu z křesla, sestra mi pomáhala a úplně z ní vyzařovalo andělské teplo a světlo. Před očima mě tančily hvězdičky. malinká stomatoložka mi sejmula papírový bryndák a sama odložila zakrvácené brýle, zakrvácené rukavice a krvavou roušku, myslím, že byla utahaná jak kůň, a přitom to netrvalo celé ani deset minut. Kdyby si šla dát čouda před barák, neřekl bych ani slovo, protože bych jí rozuměl.

S doktorkou v zádech jsem překlopýtal do sesterny, kde stála ta rentgenová šibenice a hned jak jsem ji zaregistroval povídám: "To mám sa toho tfigua, še jo?"

Nevěděla, o čem mluvím, protože tehdy ona ještě v ordinaci nepracovala, takže se nesmála a já jsem přestal mít chuť už být trapně vtipný. Dostal jsem ještě papírek a krátkou přednášku, abych se nenamáhal, a hlavně nic nevyplachoval. Že je třeba nechat rány (tý jo, prý rány? Díry jak hrom.), aby se zatáhly a udělala se tam zátka, která se postará o všechno ostatní.

Tenkrát jsem se vypotácel z ordinace, koukal jsem bezmyšlenkovitě na papír s textem "Právě vám byl extrahován zub." a vůbec jsem nechápal, co se za tu čtvrthodinku odehrálo.

Jiří mě odvedl do auta a já se snažil probrat a komunikovat: "No, podivej ssse, scso mi tam udělala." Prstem jsem si střídavě nadzvedával pravou a levou tvář. Puej sem tam měl fáčščky.

Ty vole, Jifí, já fiflám!"

Nemýlil jsem se, bylo to jasný, za tohle už nemohl jenom ztuhlý horní ret, tohle už bylo o chybějících zubech, a to mě zcela iracionálně rozesmálo.

"No to fe poferu, tak já nakoneccss budu fiflat."

Myslel jsem si, že to jako trochu přehrávám, ale pak mi došlo, že mi ty sykavky asi moc nepůjdou. Jeli jsme domů a já začínal dostávat barvu.

Patřím k těm typům, co v danou chvíli drží a působí jako žula, ale jakmile nebezpečí pomine, sypu se jak pískovec. Ani nevím jak, tehdy jsme byli v Domažlicích tak rychle, že mi ještě zabírala injekce a uvolnila se mi tenze v krční páteři, která byla celou dobu v křeči, měl jsem vlastně hlavu vraženou stále mezi ramena, čímž jsem si opět slušně poškádlil krční obratle a plotýnky a teď se všechno uvolnilo a samozřejmě rozbolelo.

Jazykem jsem si rejdil, co chvíli ve vzniklých kráterech, což bylo na papírku jasně zakázáno a vyplachoval jsem studenou vodou, což bylo zakázáno hned jako první informace toho letáku. Zastavili jsme se v práci, poklábosili s kolegy, ale byl jsem tak rozbolavělý, umordovaný, uslintaný a "ufiflaný", že už jsem chtěl jenom do postele.

Nyní čtrnáct dní po tomto orálním infernu jsem seděl v čekárně a věděl jsem, že mě čeká JEN čištění zubního kamene, o kterém jsem ani nevěděl, že ho tam mám, protože ten všivák se schovával pod dásněmi.

Brnkačka. Čistění a odstranění kamene, koho by to vzrušovalo. To jsem už několikrát absolvoval před lety a nic to nebylo. Usínal jsem v křesílku zmámen teplem, klidem a dokonalou ztrátou obezřetnosti. Nic hrozného se mi nemůže stát.

Pak se otevřeli dveře z vedlejší místnosti.

Ven vyhlédla "moje" první paní doktorka, která mi dělala vstupní prohlídku a s úsměvem (ach, ta podlá ještěrka) mě vyzvala, abych vstoupil.

Byl jsem překvapený, ale stále ještě nijak nevzrušený, protože čištění mohou dělat jen na jednom křesle a tam je přeci Jiří.

Omyl!

Když jsem tak seděl v čekárně a předpokládal, že tam budu sedět minimálně hodinu, protože křeslo, na kterém lze provádět kyretáž prý mají jen jedno, chtěl jsem se pohroužit hlouběji do svých myšlenek a popravdě řečeno, bytelně zapasovaný do křesílka jsem si opřel hlavu o dýhové ostění a zavřel oči.

Bylo mi teplo, bylo tam ticho a já jsem byl přesvědčený, že mě nic strašného nečeká, protože jsem čtrnáct dní před touto návštěvou absolvoval extrakci tří stoliček během dvou možná tří minut.

To bylo tak.

Když nás paní doktor přijala do své ordinace, aby si nás vzala do své péče, prošli jsme již zmiňovanou vstupní prohlídkou, která odhalila nevídané: naše zuby (obou) drží silou vůle v dásních a nebude to dlouho trvat a budeme jen na kaších.

"Stoupněte si sem, narovnejte se a opřete bradu tady o ten výstupek.

Výborně.

Vyceňte na mě zuby, jako tygr… no vidíte, to je malej tygr, přidejte, nestyďte se.

Tááák, to je ono. A teď se nehýbejte."

Řekla sestřička a utekla do vedlejší místnosti. Zanechala mě v podivném sušáku na vlasy, který se začal točit kolem mé hlavy a já statečně cenil až jsem se zajíkal a dásně mi osychaly. Ve chvíli, kdy se rentgenové rameno vracelo zpátky, bleskla mi hlavou nebezpečná asociace, že takhle asi Kabir Bedi, tedy Tygr z Montpracemu, jistě nevypadal a bez možnosti cokoli zadržet, začal jsem řvát smíchy. Až jsem se zlomil v pase a chytil té šibenice, na které se to celé točilo.

Sestra vyběhla z kukaně, vynadala mi, abych na to nesahal, abych poodstoupil a vynadala mi znovu, že místo abych byl rád, že mi rentgenem poslední generace naskenuje hubu ze všech stran i zezadu, a vytvoří trojrozměrný snímek úst, tak tam dělám kraviny. No jo, no.

Co se mnou, já jsem se ještě stále svíjel smíchy při představě toho, že se cením jako Gabir Bedi.

Když jsem se podělil o důvod zkaženého snímečku, neměla sestra moc porozumění, jen mi řekla, že takto hovoří s dětmi, protože mají malé pacienty, a pokud mi to přijde tak vtipné, tak se můžu cenit, jak chci, ale hodně.

Znovu mi prohnala kolem hlavy tu tlustou bzučící obruč a pak mě s úlevou vyhodila z ordinace na chodbu.

Taková blbost a mě pomalu docházelo, že jsem se asi moc dobře neuvedl a že bych to měl nějak napravit, jen co se dostanu do ordinace, tak zkusím být neodolatelně vtipný a uvidíme, jak to přijmou.

Než jsem to domyslel, seděl jsem na zvláštním cyklistickém sedátku, protože to bylo všechno jen ne křeslo.

Bylo to úzké a mělo to trochu tvar jako víko sarkofágu riši,

nemělo to opěradla a do míst nohou jsem dokázal položit jen jednu, druhá mi padala na zem. Tenkrát mi to přišlo vtipné, ale brzy jsem měl poznat, jak dobře je to vymyšleno.

Přisedla ke mně démonicky chladná štíhlá mladá žena s drdůlkem blond vlasů.

"Jsem vaše nová ošetřující stomatoložka, jmenuji se xxxxyyyy." Byl jsem tak zpitomělý, že jsem přijal ruku, potřásl jsem jí a představil jsem se. Na víc nebyl čas a já seznal, že vtipy se nedají dělat, když vás někdo poklepává po zubech a hlásí sestře číslem viklavost vašeho chrupu. Chvíli hrála na zuby, jak na xylofon, a když to bylo málo, začala do nich ťukat z předu jako kladívkem do tubusových zvonů zvonohry v symfoňáku. U čtyřky vlevo se zastavila, zavyklala, zaťukala, nakonec do něj tlustou stranou bouchla a říká:

"Vás tohle opravdu nebolí?"

"E..ee."

"Hm, tak brzy bude."

Odvedla mě zpět do ordinace s rentgenem a velmi něžně mi sdělila, že mi ten druhý rtg s tygrem nebude účtovat, když jsem tam prvně, protože se cena pohybuje řádově v tisících korun, ale co, ona je blahosklonná a měl bych si to pamatovat. Sestra ani nezvedla hlavu od papírů a já si v duchu říkal: "Počkej ty mrcho, tobě něco provedu. Jak se to mohla všechno, tak rychle dozvědět. Ty si pěkná svině". Ano byl jsem rozčílený a mluvil jsem jen v duchu, tak jsem se trochu uvolnil.

Pak mě odvedla k obří obrazovce, kde byla jen a jen a všude moje ústní dutina. Jednička horní měla asi pět centimetrů a vypadala děsivě. Každý zub mi lékařka pojmenovala a ukázala mi, kde je ten zub v hajzlu, jak moc v hajzlu je a kdy bude, pokud je nyní jen málo.

Když mi to všechno sdělila, já sledoval pečlivě prohnutý monitor, kýval hlavou a vůbec neposlouchal, protože jsem jí vůbec nerozuměl, sdělila mi, že mě rovnou objedná na extrakci. To jsem se probral a dožadoval se vysvětlení. Otočila se ke mně vlídně a:"Vždyť jsem vám to tu celou dobu vysvětlovala".

"Hm, aha. Tak to jsem asi nepochopil." (No úplnej debil.)

Lehce znervózněla, opět se usmála a povídá:" Tyhle tři zuby mají váčky a tenhle (to byl ten, co do něj furt bušila jak blbá), ten má váčky dva okolo kořenů a ten musí ven.

Takže tady máte kartičku a pokud to přeci jen bolelo, a ono to bolet bude, klidně přijďte hned ráno.

Vědma!

No jistě, že to tak rozbouřila, že jsem tam do měsíce stepoval už v sedm ráno.

Už týden to bude. Tak ten týden, co jsem se v nějakém mámivém rozmaru rozhodl projí hlavou napřed vikýřovým okýnkem nad recepcí a už týden mě nepřetržitě bolí hlava.

Ne, k lékaři nepůjdu, protože se mi nechtělo a nechce zvracet, a protože by mě honili od čerta k ďáblu, aby mi řekli, že jsem se uhodil, a to holt bolí.

A jak jsem i tak začal mazat krk čímsi z lékárny a polykat brufeny, přišlo na mě mudrování o životě.

Mudrujete někdy o životě?

Ne?

Tak to zkuste, je to prima a když vás nikdo nezastaví, začnete plakat a smát se a zoufat si… protože dojdete nevyhnutelně k závěru, že to, co bylo, je prostě v prdeli.

Kupříkladu jsem ondynoj tak mudroval, než mi zabral brufen a zjistil jsem, že mě z té rány do hlavy rozbolely zuby.

Protože jsem podědil z obou rodových linií jen to nejlepší, co se do šroubovic vešlo, ozvala se před několika lety také parodontóza.

Parodontóza je jen nóbl název pro to, že vás bolí huba, a přitom to nejsou zuby. Je to bakteriální, ale léčit to neumíme a děje se to, ale my nevíme proč. Když si hodně čistíte zuby, bolí to jako sviňa, když si je nečistíte, přestane to bolet, což vede k mylné představě, že je to tak správně. Není, ono se to potvora jen tak jakože schová a z ničeho nic vás rozbolí celá morda a vy hledáte kazy a oni tam nejsou, protože už tam není ani ten zub, který bolí. Pak se opět chopíte kartáčku a pár dní slzíte a krvácíte do umyvadla, abyste si nakonec koupili v lékárně kouzelný gelík nebo léčivou ústní vodu, která vám v hubě odpálí granát a minimálně do rána necítíte vůbec nic.

Když jsem tak ohledával, co mě to v ústní dutině tak trápí, rozzářila se mi nad hlavou velmi krátká ale o to jasnější myšlenka, že totiž ty zuby, co tam nejsou, už tam nikdo nevrátí. Že to prostě už jinak nebude, že doba, kdy se tomu možná dalo pomoci, minula a že se blíží chvíle, kdy jich tam bude ještě méně a že je to prostě dům, který má jen jeden východ.

Teď by se hodilo napsat, že jsem se usebral a začal jsem intenzivně čistit chrup nejjemnějšími kartáčky, odvrhl cukr a vše, co kolem tohoto bílého jedu jen prošlo, ale ne, bez obav, zůstal jsem stejně líný a po cukru bažící obézní pán po padesátce, který si jen uvědomil, že tak jak to je, je jednoduše neměnný fakt a nic to nezmění.

Pak mi ovšem naskočila věta "zlepšení kvality života". A tady někde mi začal zabírat ten brufen, protože jsem začal uvažovat, což se liší od mudrování tím, že myšlenky neplynou samy, ale už jsou vědomě usměrňovány a vyšlo mi z toho, že je to stejně v háji, protože nebudu moct za chvíli chroupat brambůrky a maso budu muset dýl vařit, páč ho neukousnu.

Ale oho, kam na mě? Ještě stále jsou tu kaše, máslové krémy, nadýchané dortíky a měkké salámy, plné chutných éček a přírodně identických barviv.

A právě teď mi zabral ten brufen a konečně na chvilku nevnímám bolest té škeble. Takže se půjdeme natáhnout a prochrápat minimálně hodinu života, který běží a to tak, že jen jedním směrem. Život, který i kdybych sekal, stavěl, stříhal, psal nebo jen čuměl, bude stále jen protékat mezi prsty. Nic z toho všeho nelze uchopit, nic z toho nemá větší hodnotu než "cink"…

Přesně v deset ráno jsem se ve Kdyni po třech letech uprdelil do zubařského křesla a vedl zasvěcenou debatu se sestřičkou o kvalitách kartáčků na zuby, zatímco ve vedlejší ordinaci trpěl Jiří po tlakem ultrazvukového odstraňovače zubního kamene.

Když dostatečně dotrpěl a já už nevěděl, co mám blábolit, abych působil neodolatelně vyrovnaným dojmem, zachránila situaci paní doktorka.

Štíhlounká až éterická bytost přistoupila k mučidlu a jedním tlačítkem mě uvedla do polohy brundibára na krovkách a podala mi ruku na znamení přátelství s tím, že se jmenuje XY a že mě vítá v ordinaci.

Byl jsem okouzlen, ba co dím, byl jsem omámen vlídností a samovolně jsem otevřel pusu dokořán. Tento úkon čelistí je podle dotazníku, který jsme před tím vyplnili, jasným signálem, že mi může dát do huby třeba granát a já jsem s tím souhlasil.

Veškerý vlídný éterický dojem opadl ve chvíli, kdy paní dochtor vztáhla své útlé ručky na mé rozechvělé rty a různě jimi kroutila, odchlipovala je a snažila se mi všelijakým promačkáváním všech dutin připomenout, že ústa začínají sice rty prvním zubem, ale končí hodně daleko… předaleko.

Tak jsem si třeba připomenul, kde mám uzliny, protože mi ji velmi zajímavým chvatem palce a prostředníčku zmáčkla, až jsem se prohnul. Pak jsme plazili jazyk. Nahoru, dolů, špička za zuby, před zuby, pak do stran. Celou dobu, nevím, jak toho dosáhla, mi ještě rejdila zrcátkem v puse.

Mluvila. Mluvila ke mně, ale vůbec netuším, co mi říkala, protože mi řekla při prohlídce zubu, který se mi před rokem zlomil nemaje podporu plomby, bude muset ven, protože, byť je mrtev, mohl by nám v hubě dělat neplechu.

Dýl jak rok jsem ho chránil, aby se nevylomil celý, pucoval jsem ho jak Oskara a ona mi ho vyrve.

Byl jsem otřesen, s jakou lehkostí mluvila o jeho extrakci a ani jsem neprotestoval.

Pak přišla sestřička a začali vzájemně říkat různá čísla. Ne tak jak to znám, ne, to bylo jiné… vyklavost dva, tři čtyři, tady je tři (?), ne ne čtyři, aha… tohle vás nebolí… ne… a tohle (?), také ne (?), jedničky vyklavost jedna, ne, dva.

Můj bože, hlásily si to mezi sebou jak příjezdy a odjezdy vlaků a já seděl s hubou dokořán a díval jsem se na světlo na šibenici a sledoval stopy hadru, který na nich nechal šmouhy.

Pak zaznělo slovo, které mě probralo z letargie.

Kyretáž.

Ohooo, co tooo? To bude mejlka, tady jsme snad na stomatologii.

Vytřeštil jsem na lékařku oči: "Prosím?" Bylo mi naprosto jasný, kam míří a co se mi chystá udělat a taky jsem věděl, že to bude drahé. Chtěl jsem být rádobyvtipný a získat čas. Paní doktorka mi vlídně sdělila, že časová proluka mezi kontrolami byla dost velká a že tedy budeme muset udělat zubní kyretáž, pokud chceme alespoň půlku huby zachránit.

Pak mi něžně sdělila, že manžel je na tom stejně a jestli tedy budeme ochotni dát po patnácti stovkách, tak nám za dva měsíce vydrhne hubu od skrytého kořenového zubního kamene a snad oddálí nástup klapaček ještě nějaké to léto.

Už jsem měl to potěšení, a protože mi to prováděl náš bývalý zubař, který sice pořád mluvil a očekával odpovědi s odsávačkou za spodním rtem, ruce měl zlaté a sám byl ze zlata. Moc dlouho jsem se nerozmýšlel a řekl jsem, že si tu čelistní rozcvičku tedy klidně špendýrujeme oba a kdy máme přijít.

Partner prý také nemá žádné námitky a už nás objednal oba.

Pak mi ještě lehce pročistila zubní kámen u spodních zubů, asi aby mi tam něco udělala a pak už jsme děkovali a dívali se na rentgeny zubů na obřím monitoru, kde každý zub měl tři krát tři centimetry.

Paní doktorka ukazovala a mluvila a my jsme chytře kývali a krom vysloveně bílých fleků, které značí plombu, nerozuměli jsme ničemu. Kupříkladu to, co jsem měl za hustou kostní dřeň u kořenů, to byl zakonzervovaný váček, který se může kdykoliv probudit.

No paráda. Takže tady bude ještě veselo. Určitě.

"KOLIKPAK JE HODIN?

Uděláš kafe, viď?

Já jsem jak praštěnej pytlem"

Chvíli bylo ticho

"Bude půl pátý, odpoledne."

Já bych se do krve hádal, že jsem neobědval v poledne, že jsem šel spát po přípitku a že je brzké ráno.

Tohle je regulérní viróza a výkonná jednotka se přehřívá, ztrácí na výkonu a není na ni spolehnutí.

Jiří, když cítí, že výkonná jednotka vykazuje znaky poruchy či přetížení, stáhne se do pozadí a dělá, že to nevidí. Jistě přispěchá s návrhem, abych zůstal ležet, že uvaří čaj, ale jinak se typicky po chlapsku vyhýbá nějakého hlubšího hovoru o tom, jak trpím, co mě kde bolí a co na to mám tedy vzít za lék. Ne ne, vyndá myčku, nandá myčku, utře pulty, ale pak přijde a vida mě v posteli, zeptá se: "Hele, budeš dělat něco k obědu?"

By mě šlehlo.

"Né! Nebudu, na všechno se vyse_ru, protože mi není dobře a vy tu všichni pochcípáte hlady ve špíně." Něžně halekám, a přestože sotva lezu, tak stejně vylezu, natáhnu si sešlapané prádélko, tak jak jsem ho zdupal u postýlky, když jsem se do ní kácel.

Takže, když jsem umíchal rýžovou kaši, stoje u rozpáleného sporáku, že ze mě kapalo, cítil jsem se mírně a příjemně prohřátý. Jiří mi něžně odečetl polibkem teplotu z čela a sdělil mi: "Asi trochu máš, ale není to nijak divoký."

Jo, není to divoký? Jak to? Když on zakašle, tak já tu lítám s obkládky, čajíčky, tabletky a po špičkách, ale když já mám teplotu, tak to není divoký!

Tak jsem se už rozlítil a začal jsem naprosto neskrytě vydírat a vysílat manipulační věty, které jsem slýchával jako dítě: "Počkejte, já vám umřu, a to pak teprve uvidíte." "Jo jo, řeže mě v prsou a jde mi to hrudníku, aby to tak byl infarkt."

A nakonec jsem se sám zbořil větou "Já vám tady umíchám tu kaši, trefí mě to tu, a to jsem teda zvědav, co si tu počneš. Jó, hochu, sto třicet kilo masa a kostí, to do hnoje neschováš."

Díky Bohu máme humor, a přestože mi fakt není do juchů, máme alespoň srandu.

Snědli jsme kaši, já jsem spolkl brufen a za chvilku zalezu do pelechu.

OTISKY

Jednou z největší blbostí je snaha odměnit se po prodělaném příkoří.

Opět jsme jeli ke stomatoložce.

Ještě cestou jsme se rozhodovali o tom, co tam vlastně jedeme dělat. Já měl jasno: jedu reklamovat plombu, jedu si nechat vyleštit zuby po prodělaném pískování krčků a jedu se rozhodnout, jestli chci býti ozdoben zubní falší, nebo si ponechám v ústech jen své vlastní trosky s přiznanými prázdnými místy po drahých zesnulých.

Jiří měl jasno, že prodělá další hloubkové čištění, že ale rozhodně neprodělá kompletní extrakci horních zubů, aby mu byla vsazena protéza, ke které ho stomatoložka stále přemlouvá.

Dnes mě přijala opět ta původní roztomilá sadistka, co mi rozbombardovala hubu poprvé a chválila mě, že si správně čistím zuby. No aby ne, když je ke všem zubům volný přístup.

Ovšem ani má takřka dokonalá zubní hygiena nebyla zárukou, že by si pod dásně tím ultrazvukem nerýpla. Nejdřív mi opravila vypadlou plombu, kterou mi dělala posledně její kolegyně a která mi vydržela na zubu dvě hodiny. Pak si naprosto nečekaně narolovala papír na ultrazvukovou sbíječku a už to jelo až to cákalo.

Rozdíl od prvního vytloukání vápenatých usazenin byl patrný ihned, dnes to tolik nebolelo, a navíc tam byla (asi) nová sestřička, která mi držela zleva v puse odsávačku a jakési foukadlo. Zprava mi hluboko do úst rvala ultrazvukovou pistoli i s rukou zubařka. No byla to bašta.

Mám od přírody docela velká ústa, ale i já mám své limity a v jednu chvíli jsem měl dojem, že mi tu tlamu roztrhnou.

Jenže, a to jsem již zmiňoval, mívám občas prostě takové tiky, já jsem si představil, jak říkám, což nebylo samozřejmě fyzicky možné, oběma dámám: "Holky neblbněte, co mi tam ještě chcete narvat, vždyť už nemám kudy dýchat." Takže místo demonstrativního dušení jsem nasadil na smích. Udržet fazonu mě stálo tolik úsilí, že jsem úplně přestal vnímat, co se kolem děje.

Do reality mě vrátila osmička vlevo nahoře, která mi připomněla, že je živá a že ji mám. Během tohoto "mučánkování" si paní doktorka povídala se sestrou, co jí má připravit na další kolo, čímž mělo být leštění.

A to, moji milí, to je procedura, která mi ale byla nejen příjemná a chutná, ale také mi dělala vyloženě dobře. Vibrace se přenášely do lebky a v celém skeletu hlavy vyvolávaly stav blaženosti. Byly to jen chvilkové pocity, ale tohle jsem si fakt užíval. Navíc na konci na mě nečekaly rozervané dásně, ale hladké zoubky jako perličky.

Hody skončily a sestra poklidila "stůl". Vytahaly mi postupně z úst všechna foukátka, odsávátka, tampony a sundaly mi bryndák.

A pak přišla chvilka usebrání. Obě odešly z ordinace a já zůstal sám se svým dilematem.

Přemítal jsem tak intenzivně, mám-li se přiklonit k umělému chrupu anebo ponechat vzniklé mezery prázdné, aby mi lépe luftovalo v tlamě.

Seděl jsem na anatomickém lehátku a študoval ovládací panely, táhla a různé šibenice, kterých bylo okolo, řekněme, mnoho. A místo toho abych se rozmýšlel, myslel jsem na to, proč se říká, když si nechá dáma nechá vpravit kus rosolu do mléčného vaku, že má prsní implantát, ale, když si nechám já vyrobit zubní náhradu, budou to už navždy falešný zuby!

No tak, všem stejnou měrou, když já falešný zuby, tak má dáma falešný kozy.

Do mého rozjímání vstoupily zubní víly a dožadovaly se mého rozhodnutí.

Každá si nesla v ruce divné věci, sestra různobarevné divné lopatičky na kočičí záchod, lékařka krabičku s různými zubními "kousky", aby bylo z čeho vybírat.

Byl jsem udolán vší tou zubní nádherou a pod tlakem situace jsem se přiznal, že mám žaludeční potíže, protože stravu hltám nemaje, čím ji rozmělnit, a tak si jistě něco vyberu.

Paní doktorka se vytasila s něčím, co jsem znal ze skleničky na babiččině nočním stolku. Vypadalo to stejně nevábně jako tenkrát, když jsem se ptal babi, co to je a proč to má ve vodě a jestli to pustí kořínky. Současně mi probleskla hlavou vzpomínka na jeden z mnoha nedělních obědů, kdy u nás babička byla a když se jí pod tu věc něco dostalo, neváhala náhradu vyndat z úst, bleskově ji olíznout jazykem a šup s ní zpátky na patro.

Ne! Tak u nechci.

Lékařka se mile usmála a sdělila, že tu, co jsem odmítl, bych měl hrazenu pojišťovnou. Ty, o kousínek designově zdařilejší a také lákavější, si budu muset hradit sám. Teninké kovové třmínky se zoubky jako z učebnice anatomie, různé stříbrné drátečky a všechno extrémně odlehčené.

"V jakých cenových relacích se pohybujeme?" zeptal jsem se chytře, protože mi bylo žinantní říct »Ty vole, to bude raketa, co? Kolik to stojí?«, místo toho jsem pokračoval moudře, že mi paní doktorka minule nabízela cosi za tři a půl tisíce, a to by tedy splňovalo moje představy o ceně, kterou jsem ochoten do své mordy investovat.

"Jo, tak to s vámi hovořila o imediátní náhradě."

"Hmm, hm…", pravil jsem moudře a pak zcela na rovinu "co to je?"

"To je úplná náhrada", lékařka se zahleděla na obří monitor a pokračovala "tu lze využít vlastně ihned, ale to bychom museli všechny horní zuby vyndat (uááá, prý vyndat) a to si myslím, že by bylo u vás zbytčné, protože se vám to velice zlepšilo. Jen tady ta dvojka vpravo je volnější, ale… no uvidíme… já bych je tam zatím nechala"

Nedá se popsat pocit, který mnou projel, když se rozhodovalo, zda všechno ven anebo je tam necháme. Takhle nějak se asi cítí květiny v záhoně, když se nad nimi skloním a zvažuji, kterou nechám žít a kterou odnesu umírat na kompost.

Paniku vystřídal šplhounský pocit z pochvaly, že jsem se snažil a že mi tam zůstane něco vlastního.

Než jsem dodumal, lékařka se prohrabovala lopatkami na otisky a pak se na mě podívala nebezpečně příjemným pohledem.

"Tak které to budou?"

Zbaběle jsem řekl, že si té nádhery nemohu vybrat a ona odvětila, že to nevadí a že jí to řeknu až přijdu na kousání do vosku.

Než jsem stačil cokoli namítnout, vrazila mi tu lopatku nabušenou nějakou hmotou do chřtánu a přimáčkla. Zahlédl jsem na chvíli všechny svaté a vydal jsem "obdivný" hrdelní výkřik.

"Jéje, my jsme vám dneska dodělali ty krčky… ha ha… to jsme asi měli pár dnípočkat. No, když už to tam máte. Ona je to hmota, která musí být ve velmi studené teplotě, jinak začne být aktivní. To jsem cítil

Dolní čelist se v té hmotě začala stahovat a zpevňovat. Během několik vteřin cítil, jak i příjemně tuhne parodontická dáseň. Zuby byly upevněny a přinášelo to až slastný pocit.

Musím se pochlubit s novinkou, která zvrátí svět stomatologie.

Dnes v noci mi nasadila zubařka horní zubní náhradu s dvaapadesáti zuby!

Ano. S dvaapadesáti krásnými bílými zoubky, a když jsem skousl dokonale sedly.

Zubařka se ptala, jaký mám skus a usmívala, jak to krásně vyrobili a sestra na mě dělala cukrbliky, jak mi to teprve teď bude kousat.

A já?

Já jsem seděl s protézou dvaapadesáti zuby, usmíval jsem se a stále opakoval, že to je prostě úžasný, že tam dokonale zapadly a že je vůbec necítím.

Zítra jedu na první zkoušku kovoplastchrupu a přestože to nijak vnitřně neprožívám, můj mozek má asi problém to zpracovat a tak si v tom dělal v noci asi pořádek.

Řekněme, že po dnešní návštěvě stomatologa, bych celkem chtěl zkusit jaké to je, když si něco člověk nechá ušít.

"Hm, kde šiješ?"

"Ále, dobrý je to viď, no v Nadměrnejch a někdy v Kiku…"

Kde jsou ty časy, kdy mě ještě zajímalo, jak v tom, co mám na sobě, vypadám. Hlavní je, aby to bylo volné a pohodlné. Víc nežádám, taky ale víc nečekám.

Po dnešní první zkoušce u zubaře bych si to prubnul i u krejčího.

"Zkousněte. Jak to cítíte?

"No není to tak strašný, aue tay nahoe i o škrábe."

"Ukažte, tady to přibrousíme. A co tady?"

"Ay? Ahu e to oý.

Paní doktorko, já mám takový divný pocit, že mi to páčí ty spodní zuby dovnitř "

"To je v pořádku, zuby nás dnes nezajímají." řekla a vylámala zuby z růžových dásní.

Bylo mi mdlo: "Jé, co to děláte?"

"To je v pořádku. Toho si nevšímejte, to je jen ve vosku."

Zkoušeli jsme.

Nasazovali, vyndavali, já jsem slintal, lékařka oplachovala, nasazovala na sádrový odlitek a malovala tam modrou tužkou… a tak pořád dokola.

Už jsem si připadal jako zhýčkaná frfňa, protože jsem si pořád stěžoval, že tu to píchá, tam to škrábe, a nakonec jsem řekl, že mám dojem, že je mezipatrem a třmenem mezera.

A znova: zuby do huby, zrcátko, z huby ven, opláchnout, osušit.

Nakonec lékařka vložila protézu do sádrové tlamy a šoupla to do krabičky.

Sdělila mi, že to bude (asi) za šest tisíc osm set a pak jsem dostal

jednoho z nejelegantnějšího z prcáků, že jsem byl jak malej Jarda ve velký košili.

Tak předně jsme hovořili o tom, že mám pocit, že se mi po tom krvavém čištění pod dásněmi tvoří mnoho plaku a že je mi to nepříjemné.

Kdybych držel hubu, nedostal bych to zpět: "To se vám nezdá. To je normální množství plaku, které je běžné, ale vám se nyní už nepřesune pod dásně, protože přilehly k zubům.

To mi připomíná, že se mi zdá, že jste to začal trochu flákat."

No jéje, radši mi měla dát facku. Téhle hrozné ženě nic neuteče.

"Jo jo, asi jste mě odhalila. Ty mezizubní kartáčky…"

Já nevím, jak to dělá, ale vždycky se stydím, když mi mé směšné lži vrací zpět a mlčky mě donutí sám sebe usvědčit.

Tohle všechno určitě probíhá i u krejčího. Změří, vypočítá, střihne, vykličkuje, první zkouška, tady to táhne, a co tady, dobrý, vy jste přibral, ne ne, ale ano, o tři centimetry…

Bavili jsme se tak dnes podvečer, že si vzpomínám, jak jsem se smál, když k nám přišla babička v neděli na oběd a hned od dveří vyprávěla, jak si na ty nový zuby nemůže zvyknout, a přitom si šlapala na jazyk, že jsem se mohl smíchy strhnout. Dostal jsem lepanec a čokoládu a běžel jsem do kuchyně sdělit, že babička šišlá.

Jiří mina to opáčil, že bych se jí za to určitě dnes omluvil.

Zamyslel jsem se, ale opravdu jen na chvilku a opáčil jsme, že určitě, ale smál bych se jí stejně. To byl totiž smích milujícího a milovaného vnuka, ve kterém nebylo ani zrníčko škodolibosti. Nuselská babička, by mohla cokoli a nikdy by to nebylo špatně.

Vzpomínal jsem chvíli a pomyslel jsem si …no vidíš, to tvoje "Jednou budeš taky šišlat." je už tady.

Dnes ráno mě Jiří hodil do vozu i s děvčaty a vyjeli jsme ku Gdyni. Nebyl spěch, měli jsem dobrou hodinu na cestu, takže náš "berušák" rozrážel šedesátkou mrazivý vzduch a my jsme si jen tak plkali a bylo nám dobře. Pamětlivý minulé návštěvy, kdy jsem dostal ceres, že to čištění flákám, vydrhl jsem si ústní dutinu do ultra mentolova až mě zábla huba.

Jiří čekal ve voze s děvčaty a já čekal v čekárně s nějakou paní a pánem. Pán byl evidentně nový přírůstek, protože vyplňoval dotazníky a paní byla sdílná. Tedy do té míry, že mi sdělila, že taky vidí špatně na čtení, když viděla, jak natahuji ruce s letákem na mezizubní kartáčky.

Paní dostala jakési potvrzení od sestry a odšustila a pán šel na křeslo.

A já?